.
„Milé děti, otevřete si učebnice a pište si.“ Tak takhle ne. Snažila jsem se učit tak, aby si děti pomocí otázek, problémů nebo experimentů na ty fyzikální zákonitosti přicházely samy.
Takže většinou to bylo tak, že jsem provedla nějaký experiment a ptala jsem se. Nebo si děti dělaly experimenty v lavicích a vyvozovaly z nich závěry. Vždycky jsem říkala, že mým cílem není vychovat plnou třídu fyziků, ale to, aby děti rozuměly světu kolem sebe. A proto mi experimenty připadaly a pořád připadají tak důležité.
Ano, ale počátkem devadesátých let, kdy jsem začínala, jsem tohle ještě neuměla. A ty hodiny pak upřímně řečeno nebavily ani děti, ani mě. To byla blbá situace.
Měla jsem štěstí, že jsem potkala lidi, se kterými jsme dali dohromady projekt Heuréka. Společně jsme začali hledat cesty, jak výuku fyziky zkvalitnit a udělat ji pro žáky zajímavou a přínosnou. „Zajímavou“ přitom neznamená jen „zábavnou“ v úzkém slova smyslu. Naopak, přístup, který Heuréka dodnes rozvíjí, je pro žáky náročnější než paměťové učení. Vede je k přemýšlení a aktivní práci. Vycházíme z badatelského přístupu, konstruktivismu a inquiry based science education. Dnes je Heuréce přes 30 let a za tu dobu se rozšířila o tři série víkendových seminářů pro učitele, výroční konferenci a další aktivity.
To víte, že bylo. A hlavně bylo těžké si přiznat, že ač absolvent Matfyzu, těm základním konceptům základoškolské fyziky vlastně nerozumím. Jasně, že jsem dokázala leccos počítat a vyřešit, ale když se mě žák zeptal „a proč“, vysvětlit jsem to pořádně neuměla. Takže jsem to obrečela a začala od začátku. A úplně stejně to dnes dělám s učiteli na svých seminářích, kdy jim dávám úlohy pro 7. třídu a oni zjišťují, že je nevyřeší. Já jim ale říkám, nechoďte skákat z mostu, ani vracet diplom. Nikdo to po vás nikdy nechtěl, tak to nevíte. Teď máte šanci se to naučit.
Aby se přidal do naší „party“ fyzikářů a začal chodit do nejbližšího centra Elixíru do škol, kterých už jsou po republice desítky a kde získá podporu podobně naladěných kolegů. A pokud může věnovat 10 víkendů v průběhu dvou let svému vlastnímu vzdělávání, nabídnu mu, aby se přihlásil do Heuréky a učil se s námi. Tam bude začínat od první hodiny v šesté třídě a za dva roky projdeme celou školskou fyziku.
Sama jsem ve svých hodinách učebnici nikdy moc nepotřebovala. Spíš jsem ji využívala jako doplňkový materiál, abychom se s žáky podívali na konkrétní článek, obrázek apod. Rozhodně ale nejsem primárně proti nim. Učebnic fyziky pro základní školu je u nás v současnosti řada a záleží na konkrétním učiteli, aby si vybral takovou, která vyhovuje jeho systému a způsobu práce s dětmi. Domnívám se, že není jedna univerzální a ta jediná správná. Podstatné logicky je, aby v učebnicích nebyly hrubé chyby, a pak už je na každém, aby si našel tu svoji. A je fajn, že ta svoboda rozhodování tam je. Co ale vnímám negativně, je styl, kterým se dnes tvoří většina pracovních sešitů.
Já jsem přesvědčená, že zvlášť na prvním stupni pracovní sešity odnaučují děti psát.
Když chodily do školy moje děti, běžně si psaly poznámky do sešitů. A nebyl problém napsat půl stránky, odstavec. Když mají dnes děti napsat tři věty, už je to pro ně strašně moc. Z mého pohledu je to proto, že mají doplňovací pracovní sešity, a je to škoda.
Já si pořád myslím, že dítě by mělo dostat do ruky věci, kde je šance, že jim porozumí. Když mu dám obyčejný starý zvonek, tak tam tu cívku s kladívkem a tím pádem ten elektromagnetismus vidí a ví, jak to funguje. Zatímco ke zvonku s tónovým generátorem už nemá co říct. Ty principy tam někde samozřejmě jsou, ale jsou strašně hluboko schované. Čím dál víc věcí jsou černé skříňky. Nicméně to platí i pro dospělého, pokud není technik.
Tady ohromně záleží na tom, jakým způsobem se do výuky zapojí. Vím, že řada učitelů to umí, dělá to dobře a v tom případě to určitě přínosem je. Já jsem k tomu ve své praxi už nedošla a momentálně ani nemám motivaci do toho pronikat. Stejně jako například do AI. Zatím.
Já nechci být stará baba, která si stěžuje. Na jednu stranu se učivo krátí, ale na druhou stranu nové věci přibývají. A je fakt, že se děti mění. Žijí v klipovitém světě, který se navíc proměňuje mnohem rychleji než před sto, dvěma sty lety. Vidíme, že žáci jsou méně ochotní se soustředit a méně ochotní pracovat způsobem, kterým byly zvyklé pracovat předchozí generace. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, zkrátka to konstatuji. Není to něco, co by mě znervozňovalo. Prostě je to život a musíme se s tím naučit fungovat.
Užitečné odkazy
https://kdf.mff.cuni.cz/heureka/
https://www.elixirdoskol.cz/